Velikonoce v horách – co vařím pro Hosty ve Ville Izydor

Co vařím o Velikonocích?

Velikonoce v Kościelisku jsou pro mě víc než svátky na horách. Ve vile Izydor je připravuji tak, jak se to dříve dělávalo – bez spěchu, s dobrým jídlem a pravou tradicí. Každý rok vařím pro hosty žurek na syrovátce, peču dorty na Velkou sobotu a dbám na to, aby náš velikonoční stůl měl domácí teplo.

Jak vypadá Velikonoce v Kościelisku? Vyprávím, co vařím pro hosty ve vile Izydor a jaké tradice v horách pečujeme.

U mě nejsou náhodná jídla. Každé má své místo, svůj příběh a svůj smysl. A každé musí chutnat tak, jak si pamatuji z dětství.

Žurek na syrovátce. Jen na syrovátce.

Velikonoční žurek vařím výhradně na syrovátce.

Ne na vývaru.
Ne „na půl“.
Ne pro kompromis.

Jen na syrovátce.

Protože právě ona dává tu pravou kyselost – mírně ostrou, výraznou, hlubokou. Bez ní je žurek mírný. A velikonoční žurek mírný být nesmí.

Ale je tu ještě něco.

Do našeho žurku používáme hodně čerstvě nastrouhaného křenu.

Opravdu hodně.

Ne ze sklenice. Ne hotového. Jen čerstvý kořen, strouhaný těsně před podáním. On dodává ostrost, která mírně štípe v nose a způsobuje, že žurek po zimě probudí lépe než káva.

A tady začíná naše malá velikonoční tradice.

Vždy losujeme, kdo bude křen strouhat.

Protože každý ví, že to je úkol pro odvážné.

Oči slzí, nos štípe, v kuchyni je intenzivní atmosféra… ale smíchu je přitom spousta. Občas padne na Jana, občas na mě, někdo se pokouší vyhnout.

Hosté často ptají, zda to opravdu dělá takový rozdíl.

Dělá.

Protože čerstvý křen nejenže zvýrazňuje chuť. On dává žurku charakter. Z toho není jemná sváteční polévka, ale pravé, podhalanské Velikonoce v misce.

A když pak vidím, jak si host přidává, vím, že slzy při strouhání stály za to ????

Bílá klobása s jablky a cibulí

Nevařím ji ve vodě.

Peču ji s jablky a cibulí pomalu, až se šťáva z jablek mírně karamelizuje a cibule změkne a je sladká.

Toto spojení je jednoduché, ale nesmírně sváteční. Kyselý žurek, jemná bílá klobása a sladkost jablek – všechno se vyvažuje.

Nemám rád přehnaně složitá jídla. Velikonoce mají chutnat tradicí.

Vajíčková směs se svěceným – a tady vládne Jan

V neděli velikonoční vaří vajíčkovou směs jen jedna osoba.

Můj manžel Jan.

Nikdo jiný.

Je to tradice, kterou neměňme už léta. Jan krájí svěcené – klobásu, vejce, kousek chleba, někdy trochu křenu – a všechno pomalu smaží bez spěchu.

Hosté už vědí, že když je v kuchyni Jan, je lepší nevstupovat a nerušit.

Tato vajíčková směs má v sobě něco víc než chuť. Má v sobě rodinu. Má v sobě rituál. Má v sobě svátky.

A myslím, že host to cítí.

Velká sobota – den pečení a svěcení

Dorty pečeme na Velkou sobotu.

V kuchyni je tehdy rušno, voní máslem, vanilkou a droždím. Bábovky klidně rostou, sýrové koláče chladnou u okna. Mám rád tento okamžik – je v něm očekávání.

Ale Velká sobota není jen kuchyně.

Je to i svěcení v našem krásném, dřevěném kostele
Kostel sv. Kazimíra Královice v Kościelisku.

Místo má zvláštní atmosféru. Dřevo, světlo, ticho. Vždy, když tam vstoupím s košíkem, cítím klid.

Změna stráže u Hrobu – výjimečný okamžik

V našem kostele je něco, co přitahuje lidi nejen z Kościeliska.

Změna stráže u Hrobu.

Je tak reprezentativní a slavnostní, že ji přijíždějí vidět obyvatelé okolních míst – a nejen oni. Uniformy, soustředění, vážnost tohoto okamžiku… to opravdu udělá dojem.

Pokaždé mám husí kůži.

A když pak jdu zpět do vily, vím, že svátky už začaly.

Proč je to pro mě všechno důležité?

Protože Velikonoce nejsou balíček.

Není to atrakce.

Je to rituál. Chuť. Vůně. Lidé u jednoho stolu.

Ve Vile Izydor nechci pořádat „hotelové svátky“. Chci, aby host cítil, jak vypadají pravé, podhalanské Velikonoce.

Se žurkem na syrovátce.
S Janovou vajíčkovou směsí.
S dřevěným kostelem a změnou stráže u Hrobu.

Protože věřím, že právě takové momenty zůstávají v paměti nejdéle.

Basia.